historia sebritiek
15. 2. 2009
Ve starých knihách o drůbeži se nachází překvapivě málo o historii Sebritek.Všechny knihy podávají víceméně stejné informace. Sebritky byly v průběhu let vyšlechtěny sirem Johnem Sebrightem a tento byl v tom podporován přáteli,kteří se jednou v roce společně sešli,aby viděli,jaký pokrok na cestě ke svému ideálu učinil.Sir John byl členem parlamentu pro Hertfordshire. Byl znám jako schopný šlechtitel ovcí,slepic,holubů a psů. Pěstoval také rostliny a vyšlechtil novou odrůdu melounu.
V literatuře o drůbeži se v roce 1815 objevila první zpráva o Sebritkách. Bylo tam řečeno,že nedávno bylo dosaženo velmi malého zakrslého druhu s holýma nohama podobného jako jsou liliputky doposud známé pro zápasy.V následujícím vydání této knihy v roce 1830 se k tomu připojuje:sir John Sebright je jeden z největších milovníků tohoto druhu.V roce 1838 píše anglický autor Dickson o milovnících tohoto druhu na čele se sirem Johnem.První americká kniha o drůbeži z roku 1843 nejmenuje sir Johna jménem,ale pouze uvádí: v Anglii existuje druh liliputek,které nejsou větší než holub.V knize z roku 1845 stojí: mezi drůbeží královny Viktorie se nacházejí nádherné exempláře zakrslého druhu sira Johna, z nichž jeden kohoutek je pro své smělé chování velkým favoritem prince Alberta.V roce 1847 se píše: sir John Sebright přivedl po usilovných letech šlechtění tento druh zakrslých k perfektnosti.
V roce 1848 v Anglii vyšla kniha duchovního Saula Dixona: "Ornamental and Domestic Poultry" (okrasná a domácí drůbež), kde se tento důrazně ohrazuje proti myšlence,že by sir John vytvořil toto plemeno.Duchovní se domníval, že první chovaná zvířata nebyla sesbírána z širokého okolí,ale byla dovezena z Dalekého východu.V této době před Darwinem nemohli nábožensky založení lidé připustit,že někdo jiný než Stvořitel může vytvořit novou rasu.V americké knize od Minera z roku 1853 je sir John nazýván nejvýznamnějším dovozcem tohoto druhu. Za pás se tehdy platilo 15 až 25 dolarů.V Anglii v roce 1847 se dokonce prodával pár za 50 liber. V této době se výrazně dělili lidé na ty ,kteří si mysleli,že sir John tuto rasu vyšlechtil a na příznivce myšlenky,že ji dovezl. "Poultry Chronicle" přišel na nápad nechat vyslovit Mr.Hobbse,který pracoval více než 45 let před sirem Johnem, o tomto problému pravdu a publikovali jeho prohlášení následovně:"Sir John koupil v Norwichi velmi malinkou zakrslou slepičku buvolí barvy (Nankin) a načervenalého kohoutka pro zápasy s peřím slepice.Ve Watfordu koupil malou slepici, která se podobala malému zlatému Hamburgerovi. Po pěti až šestileté selekci dostal lemovanou kresbu, kterou hledal, asi dvacet let trvajícím příbuzenským křížením založil druh a kresbu.Vytvořil i stříbrný druh zařazením bílého kohouta do křížení (bílý zakrslý jávský kohout)" .
Nejstarší známé vyobrazení původních Sebritek šlechtěných sirem Sebrightem, tato kresba pochází z roku 1847 a byla
zveřejněna v "The Iiiustrated London News" a jejím autorem je J.W. Archer
Jakkoliv vzácné mohou být popisy jednoho či druhého rázu, přesto se daleko více dozvíme na základě starého vyobrazení,a to především takového,které zvířata ztvárňuje podle přírody. To je zřejmý případ shora uvedeného obrázku, který byl vyhotoven ve formě dřevořezu tehdejším ilustrátorem časopisu.Obrázek nám ukazuje hodně co se týče kvality Sebritek asi tak čtyřicet let po jejich vzniku.V roce 1847 se ještě nejmenovaly Sebritky,ale "lemované Bantamky". Teprve po smrti sira Johna Sebrighta byly pojmenovány po jejich velkém šlechtiteli.Ještě dnes po 150 letech, můžeme vyčíst různé kvality vyobrazených zvířat z tohoto obrázku.Tato zvířata byla velmi malá. Podívejme se na tmavookou slepici vpředu s kohoutem uprostřed a s kohoutem vpravo vzadu jaký měli již tehdy typ. Zlatý kohoutek vlevo vykazuje stejnou chybu hřebenu, která se vyskytovala hrozně dlouho,škaredou hlubokou podélnou drážku uprostřed. Na pravé straně se jedná pravděpodobně o zlatou varietu a uprostřed o stříbrnou.O rok později se ve stejné kronice objevuje dopis od někoho, kdo tvrdil,že ví,že se sir John a jeho přátelé snažili přenést krásné lemování druhu: "Padua" (chocholatý a vousatý druh) na co nejmenší liliputku. [pravděpodobně se jednalo o Paduánku] Nemluví se zde o kohoutu pro zápasy se slepičím peří a ani o tom jak zmizel chochol. Pozdější vědci se důrazně postavili za prohlášení Mr. Hobbse, řekli, že možná jiní zapojili do chovu krev skupiny "Padua" , ale ne sir John. Spor mezi " stvořením" a " dovozem" pokračoval. V té době nebyla slovům Mr. Hobbse přikládána váha,protože byl pouze nájemným dělníkem. Potom co vyšla Darwinova kniha "O vzniku druhů"v roce 1859,dávali autoři knih o drůbeži jako Tegetmeyer a Wright přednost slovům sira Thomase Sebrighta, potomka rodiny sira Johna,a dalším"svědkům", z kterých ani jeden nebyl současníkem šlechtitele tohoto druhu. I když dnes už nesme názoru, že Sebritky jsou dovezené,je ještě otevřenou otázkou,jak byly vyšlechtěny.
Od roku 1801 po celých třicet let vlastní šlechtitelskou práci sira Johna Sebrighta (Anglie) vzniklo původní zakrslé plemeno.Sebright si dal za úkol přenést kresbu zlatých a stříbrných Paduánek na Bantamky. Pravděpodobným křížením Paduánek a původních bantamek (nankinských žlutých s pohlavní jednotností a růžicovitým hřebenem) vzniká nové původní plemeno zakrslíku Sebrightek. Svědomitou příbuzenskou plemenitbou a velmi pečlivým výběrem se staly stávající plemenné znaky u Sebritek konstantní.
V průběhu padesátých let devatenáctého století dochází k postupnému rozšíření tohoto zajímavého nově vyšlechtěného plemena po Anglických hrabstvích.Tím se postupně zvyšovat počet chovaných zvířat a vznikaly ještě příbuzné linie. Při dalším páření zvířat v těch- to liniích se vytváří postupně od sebe nezávislé krevní linie.Dalším náhodným zařazováním chovných materiálů mezi těmito liniemi dochází k částečné změně krve v těchto liniích a tím k upevnění požadovaných vlastností tohoto plemene.Velmi rychle se rozšířily z Anglie do Evropy a též do zámoří USA.V druhé polovině devatenáctého století vlivem rozvoje a zájmu o cestování se postupně toto plemeno dostává přes oceán do přímořských států západní Evropy a USA, kde se postupně vyvíjí v jednotlivých zemích specificky na základě představ jednotlivých chovatelů, ale vždy podle původní předlohy sira Sebrighta.Postupem doby na počátku dvacátého století se vznikem speciálních chovatelských spolků dochází k soustřeďování jednotlivých chovatelů a vlivem pořádaných přehlídek k postupnému sjednocování chovů v daných oblastech, krajích a zemích a postupnému vzniku standartu jednotlivých zemí. Obdobným způsobem se Sebritky dostaly i do našich zemí,je jen škodou, že se v původní literatuře nepodařilo najít žádné konkrétní dochované údaje.